První babyboxy už zavedl jeden církevní hodnostář ve dvanáctém století na území dnešní Itálie. Po technické stránce šlo o místo (hlavně v klášterech), kam mohla matka odložit své dítě, pokud nebyla schopná jej uživit. Takové děti byly vedené jako nalezenci. Už v té době se někdo zabíral myšlenkou, že je to způsob, jak dát ženám možnost vyřešit svou tíživou životní situaci a poskytnout šanci na život dětem, které by jinak nejspíš zemřely.
Kolem roku 2000 se začaly novodobé babyboxy v podobě, v jaké je známe, objevovat v několika zemích Evropy.

Jak už je u nás zvykem, vše musíme dělat ještě složitější, než to je, takže cesta k prvnímu českému babyboxu, byla pro hlavního iniciátora Ludvíka Hesse opravdu trnitá. Ministerstvo zdravotnictví bylo zásadně proti. Na tématu se snažil zviditelnit kdekdo. Odpůrci upozorňovali na možnosti zranění novorozence po vložení do schránky, oháněli se právem dítěte znát své biologické rodiče a mít právo vyrůstat s biologickými rodiči. Argumentovali tím, že ženy mají přece jiné možnosti, jak odložit nechtěné dítě. Panu Hessovi trvalo opravdu hodně dlouho, než vysvětlil, že babybox je hlavně pro ženy, které nemají vůli jednat s úřady, nechtějí se někde prezentovat a nechat se soudit. Nakonec zvítězil zdravý rozum a první babybox byl na světě, i když byl zřízený ze soukromých zdrojů.

Dnes už je situace naštěstí jiná a schránek pro záchranu dětí už máme 76 a budou vznikat další. I konstrukce samotné schránky byla vylepšená tak, aby dítě mělo maximální možný komfort a bezpečí. Má automatické zavírání dvířek, fotobuňka kontroluje, aby dítěti dvířka nezranila končetinu. Schránka má topení i klimatizaci a další doplňky.
Díky těmto schránkám se podařilo zachránit během čtrnácti let 192 dětí. 192 dětí, které mohly skončit na dně popelnice, nebo v příkopu u silnice.
 Kdo může ještě pochybovat o tom, že je to správná volba?