Někteří z nás chtějí mít velký dům třeba se zahradou nebo dokonce někde na úplné samotě třeba uprostřed lesa, kde by měli svůj klid. A jiným stačí třeba i docela obyčejný byt.

Těm prvním se dosahuje úspěchu v plnění jejich touhy asi nejhůř. Protože vlastní dům je buď něco luxusního, za co je třeba zaplatit velké peníze, nebo si lze pořídit i něco levnějšího, což je ale většinou jen nějaká pastouška nebo zřícenina, u které se pro změnu prodražují opravy a úpravy.

A proto si spousta lidí pořídí byt, který je přece jenom dostupnější. A to nejenom cenově. Bytů je u nás zkrátka víc než samostatně stojících soukromých domů, máme tak víc na výběr, a jsou typické i pro větší města, kde by se domy sháněly jen velmi těžko.

Ale ani pořízení bytu není nic jednoduchého. Je jich sice k sehnání docela dost a každý z nás si je může pořídit, protože už nejsou jenom státní a nemusí se na ně tedy na rozdíl od minulých dob čekat třeba i desítky let v nějakém pořadníku, ale pro změnu je na ně třeba mít peníze. Hodně peněz.

Podívejte se jenom na nabídky realitních kanceláří. Nebo si přečtěte inzeráty v nějakém plátku nebo na internetu. To jsou ceny, co? Milion sem, milion tam. Každý, kdo nechce zůstat na krku rodičům v jedné místnosti jejich společného bytu, aby byl milionářem. A to většinou není, i když se říká, že si žijeme líp a líp.

I byty jsou prostě dneska luxus. A kdyby platilo, že bude bydlet jenom ten, kdo si na svůj byt našetří, byli bychom určitě národ bezdomovců. Kdo ušetří tisícovku měsíčně, může mít milion až za víc než osmdesát let. A za milion si slušný byt nekoupíte ani dnes, natož na příštím přelomu století, a to nejenom proto, že se toho sotva dožijete.

A tak si musíme často brát hypotéky nebo jiné půjčky, abychom si mohli svůj byt koupit. A pak splácíme a riskujeme, že když nebude z čeho splácet, skončíme na ulici. A z bank se stanou největší realitní kanceláře. Jak jsme to už před lety viděli nejen v Americe.